Srpen 2011

3) Pětice

15. srpna 2011 v 16:33 | Xandra |  Deep Inside
,, Mezi nebem a zemí se děje mnoho podivných věcí. Věcí, které si neumíme vysvětlit. Lidé se však naučili takové věci nevidět."
,, Proč mi něco takového říkáš?"
,, Dal jsem ti život a s ním i část mé moci, naše duše splynuli v jednu. Máš zodpovědnost."
,, Jakou zodpovědnost, jak se ti odvěčit."
,, Musíš se vrátit domů, tam kde jsi se narodila. Musíš se tam vrátit a převzít zodpovědnost."
,, Proč se mám vrátit, proč!"
,, Musíš najít ty, kteří ovládají Pětici. Najdi je pomůžu ti s tím ale nejdrív se musíš vrátit."
,, Dobře, pro tebe to udělám.

Bylo jich pět. On mi je popsal. Ve dveřích stála blondýnka s pomněnkovýma očima. Marnotratná dívka vyrůstající ve šťastné. Průměrná ve škole, ale vždy perfektně nalíčená za každé situace. Marry Nikolsnová sedmnáct let, studuje druhý ročník na střední škole. Ona ovládala vodu.
Naproti ní stál hádavý Pavel Feist. Navštěvuje stejnou střední školu jako Marry, jen je na rozdíl od ní v posledním ročníku. Je mu devatenáct stejně jako mě. Je haštěřivý a netrpělivý. Obarvil si vlasy na modro, protože si myslí že tak vypadá cool. Ovládat vítr.
V křesle seděla hnědovlasá dívka. Sportovní hvězda zdejší univerzity. Kimi Ni. Jednadvacetiletá dívka. Její doménou byla země.
Oheň patřil muži v bílém saku. Daniel Riku. Bylo mu něco přes dvacet, stále chodil na univerzitu i když jeho známky, hmm nic moc. Spoléhal na své postavení druhorozeného syna z bohaté rodiny, který životem jemně propluje. Byl věčně nadržený a choval se jak pitomec.
Nakonec Danielův kamarád a spolužák. Sirotek Rurki. Nejchytřejší kluk na univerzitě. Svou genialitou předčí i mnohé profesori. Převážně se držel stranou, ale nějak často přebýval u Daniela doma a nebylo to jen proto aby mu vylepšil bezpečnostní systém. On měl největší moc ze všech ovládal Pátý element.

Když mi On tohle všechno řekl. Tak jsem se ho zeptala odkud to ví. Tohle nejsou jen tak nějaké informace. V duchu jsem viděla jak se smál a přiložil si prst na rty. No jasně zase si ze mě dělá srandu.

,, Takže děcka zavolal jsem vás sem proto, že Rurki konečně zjistil co tak vyděsilo Kimi. Ta jakožto patronka země ucítí vždy když do města zavítá nějaká nová mocná síla."
,, Že ucítí vždyt omdlela Danieli." Uchechtl se Pavel.
,, Drž hubu." Okřikla ho Kimi.,, Já jsem neomdlela, jen se mi zatočila hlava. Prostě jsem, byla trochu slabší." Mumlala skoro nesrozumitelně.
,, Prostě někdo překročil Bránu a byl to někdo strašně silný. Musíme zjistit kdo to je. Nevím jestli je na naší straně ale každopádně vaším úkolem je najít to a popřípadě to zničit." Pokračoval Daniel.
,, Fajn to zvládnu levou zadní, kde je teď." Chvástal se Pavel, Daniel ho spražil zlým pohledem a pokračoval.
,, Každopádně chvíli poté co ho Rurki začal stopovat, to zmizelo."
,,Zmizelo!?" Ozvalo se trojhlasně.
,, To se ale ještě nikdy nestalo." Řekla Marry.
,, Přesně." Reagoval hned Daniel.,, Takže si dávejte sakra dobrý pozor.

,,Nemyslíš že by jsme jim to měli říct." Zeptala jsem se ho, ale on odmítl. Dívala jsem se jak všichni odcházejí a něco mě napadlo co takhle se tu trochu porozhlédnout. Proti tomuhle neměl námitky. Sotva ež se za posledním z nich zavřely dveře. Odstoupila jsem od stěny a natáhla ruku. Stěna trochu zazářila a pak mě pustila. Moje ruka prošla skrz ni a mé tělo ji následovalo. Byla jsem v obrovitánské knihovně, tohle rozhodně není Danielova práce ten vypadá že ani neumí číst.

,, Oh."
,, Stalo se něco Rurki?"
,, Jen jsem si tam zapomněl mobil, hned budu zpátky."
Rurki stál před dveřmi knihovny. Věděl že jsou všichni pryč, ale přesto se mu zdálo že za dveřmi něco slyší. Rychle je otevřel, ale nikde nikdo. Vzal mobil ze křesla a podíval se na okno. Přísahal by že předtím bylo zavřené. Zvláštní. Pomyslel si, ale nechal to být.

Galactik Football

15. srpna 2011 v 10:39 | Nima |  Anime :-p
Metaflax je mocná síla která ovládá vesmír, je spoutána a tak se objevuje jen při galaktickém fotbale. Na planetě Akilien je metaflax nazýván Dech. Před patnácti lety se něco stalo nikdo nevěděl co a proč, ale celý Akilien náhle a bez varování pokryl sníh a led. Mnoho lidí umřelo a Dech zmizel.
O patnáct let později se na Akilien vrací bývalá fotbalová hvězda Aarch, aby postavil silný tým který by se dokázal zůčastnnit Galactik capu, soutěže kde se setkají největší fotbalové hvězdy vesmíru.
D-Jok a jeho kamarádi se jen tak poflakují životem. Na zmrzlé planine se nedá nic dělat. Tak se zůčastní přijímací soutěže u Aarche a dostane se do týmu.
D-Jok, Tia(jediná u které se vyskykuje dech), Micro-ice, Thran, Mei, Ahito a Sinedd. To je základní tým. Jenže poté Sinedd odejde k jinému týmu a na jeho místo nastoupí Rocket, syn Aarchova bratra a velmi talentovaný fotbalista.
Snow Kids( tak se jmenuje jejich nový tým) se dostává do světa plného fotbalu. Postupně všichni získávají Dech a díky své píly se dostanou mezi 16 nejlepších fotbalových týmů.
Jenež nezůstane jen u fotbalu, nastane několik zajímavých okamžiků. Začne planout láska mezi Tiou a kapitánem týmu Rocketem, D-Jok- sirotek který celý život věří že má předurčeno něco velkého, nalezne svého otce slavného piráta Sony Blackbonese. Jenže tým Snow Kids se dostává mezi boj Pirátů a společností Technoids. Ta chce získat sílu spoutanou v Metaflaxu a využít jí k rozpoutání války.
Snow Kids ač začátečníci, nakonec porazí všechny slavné týmy a dostanou se do finále o Galactik Footbal cup. Snow Kids vs. Shadows.
D-Jok je vydírán, když Technoids unesou jeho otce a vydírají ho. Musí prohrát zápas. Zklamat své spoluhráče a všechny přátele a zničit si celoživotní sen, nebo zachránit život svého otce. Rozhododvání je těžké, tak kdo nakonec vyhraje..?

2) Domov

14. srpna 2011 v 12:43 | Xandra |  Deep Inside
,, No do háje." Vyklouzlo mi smutně. Tohle totiž vůbec nevypadalo na brzký spánek. Batožinu jsem nechala mezi dveřmi a vkročila do zaprášeného domu, pokrytého bílými prostěradly. Za ta léta tu byl vzduch úplně zlisovaný, nedýchatelný. Vrstvička prachu byla viditelná , jako koberec, který pokrývá celou podlahu a nábytek.
Vešla jsem dovnitř a moje tenisky po sobě zanechávaly stopu. Hned u vchodu jsem strhla jedno prostěradlo zakrývající věšák a botník. Prach se zvířil a polechtal mě na sliznici, ale na to jsem byla zvyklá z pouště. Malá chodbička mě hned nasměrovala k dalšímu prostěradlu, které pod sebou skrývalo velký gauč.. To si pamatuji. Obývací pokoj byla vlastně propojený s kuchyní a jídelnou., takže se v jednom obrovském čtverci se mísil, gauč s křesly a stará televize. Skleněný kulatý stůl pro čtyři osoby, stál hned kousek za křesly a ani ne na ruku od něj začínala kuchyňská linka ve tvaru U. Tam kde končila začínaly skleněné dveře vedoucí na zahradu. Dalo dost práce je otevřít, ale když se mi to konečně podařilo, uviděla jsem menší džungli. Tohle bude ještě hodně práce.
Vrátila jsem se do pokoje, tmavé dveře tátovi pracovny mě nezajímali. Schody do patra slušně vrzali, skoro jsem se bála že spadnu, Poslední dva pokoje, když nepočítám koupelnu. Ložnice rodičů a můj pokoj.
Vrátila jsem se do časů, kdy jsem byla posedlá růžovou a fialovou, postel se zdála tak malá. No do té se už ani nevlezu. Bude to chtít novou, zatím postačí gauč.

,, Halo."
Zezdola jsem zaslechla něco jako volání.
,, Je tu někdo?"
Rychle jsem seběhla schody a spatřila nějakou ženu. Vysoká blondýna s pomněnkovýma očima. Oblečená ve světle fialových šatech a bylo vidět že už dávno přehoupla čtyřicítku, i když to jí neubíralo na kráse. Hned vedle ní stála Marry
,, Lilith, asi si mě nepamatuješ, jsem matka Marry."
Tak už vím proč se mi zdála povědomá,, Ehm paní Nikolsnová, mohu pro vás něco udělat..?"
,, Lilith jen jsme tě chtěla jít pozdravit, ale jak to vidím za ta léta se to tu dost nashromáždilo. Tak bych ti chtěla nabídnout abys u nás pár dní zůstala. S tvou matkou jsme byli kamarádky a ta by určitě nechtěla abys spala v takovém prachu. Společně dáme tento binec dohromady, ale před tím se musíš pořádně najíst a vyspat." Mrkla na mě mateřským okem a usmála se.
Trochu jsem se pousmála nad tím že bych neměla spát v prachu, občas jsem s tátou přespala na vykopávkách a tohle byl oproti tomu čajíček. Jenže má pravdu dneska bych tu spát nemohla, devět let je hold devět let.
,, Proboha to je všechno..?" Zděsila se paní Nikolsnová při pohledu na ty dvě tašky, které jsem si nesla.,, To jsi snad žila někde v poušti ve stanu."
,, Ne nebojte." Začala jsem ji uklidňovat,, Káhiře jsme měli pronajatý dům a všechny věci by měli dorazit během příštího týdne."
,, To jsem si oddychla." Uklidnila se a začala se usmívat,, no takže pojď. Půjdeme se najíst."
Vzala mě kolem ramen s takovým zvláštním úsměvem a vedle mě hned do vedlejšího domu. Když jsem se rozhlédla, pochopila jsem že se tu mnoho změnilo, ty převážně malé domky byli pryč a nahradili je nové . Tohle už nebyl okraj města, jen jedna z jeho částí. Je zvláštní se sem vracet, myslela jsem že jedu domů, ale až teď jsem pochopila že ten malý byteček v smradlavé uličce v Káhiře mi moc chybí. To byl můj domov, tam jsem vyrostla.

1) Návrat

14. srpna 2011 v 11:15 | Xandra |  Deep Inside
Louka poseta duhou tisíce květin, byla propletena zlatými paprsky pálivého slunce. I v lehkých bílých šatech jí bylo vedro k padnutí, ale přesto se nemohla hnout od nádherného výhledu. Náhle bez varování jí něčí dlaně překryly oči.


,, Hádej kdo jsem." Zašeptal něžně do jejího ucha a čekal odpověď.

,, Nevím." Řekla nakonec, po krátké odmlce.

,, Škoda lásko, byl bych rád kdybys to věděla. Mohl bych tě něžně držet v náručí a líbat tě na krku. Jen kdybys znala moje jméno."

,, Jenže proč je tvoje jméno tak důležité?"...



,, Dámy a pánové připoutejte se, letadlo se připravuje na přistání." Z rozhlasu se ozval příjemný ženský hlas, který mě vytrhl ze spánku. Setřela jsem si z očí zbytky snu a vyhlédla ven malým okýnkem. Výhled mi poskytl pohled na přibližující se ranvej a mnoho budov města. Opřela jsem se o sedadlo a hlavou se mi začaly honit sladké vzpomínky na pusté písčité pláně.

Konečně mám tu hnusnou tlačenici za sebou. Poslední kontrola batoh je na zádech, přes rameno mě tíží cestovní taška a v ruce balíček od táty. Teď jen sehnat nějaký taxík a konečně do sprchy. Těch dvanáct hodin v letadle mi tedy na duchu nepřidaly, ještě pořád je mi blbě, i když začínám mít trochu hlad. Nechápu jak někteří lidé můžou v takové výšce vůbec pozřít byť jen jedno sousto. Já neměla odvahu se ani napít.

Přede mnou se vynořil automat na nápoje a já se zamilovaným pohledem hodila dovnitř těch pár drobáků a konečně po tak dlouhé době se začala mazlit s plechovkou od koly.

,, To snad není možné!"

Za mými zády se ozval radostný výkřik a sotva jsem se stihla otočit někdo mi vletěl do náručí a snažil se mě vymáčknout jako tubu plnou pasty.

,, Co to..?!"

,, Lilith Kingová!"

,, Marry. Co ty tady děláš." Usmála jsem se při náhlém poznání.,, vůbec jsi se nezměnila jen si trošku vyšší."

,, Zato ty, proboha. Ty máš dlouhé vlasy, vždy jsi vždy byla na kluka a postava, proboha to tě tam trápily hlady zhubla jsi nejmíň dvacet kilo."

Dvacet pět. Zakřičela jsem v duchu a mile se usmála.,, Hold uprostřed pouště nejsou mekáče"

,, Pravda musíš mi vše vyprávět mám tu auto hodím tě kam chceš, nebo jsi si snad už zavolala odvoz?" Uvědomila si náhle a pokradmo se na mě podívala.

,, Ne vlastně nikomu" zavrtěla jsem odmítavě hlavou,, jen jediný člověk co to měl vědět byl tvůj taťka volala jsem mu z Káhiry a prosila aby zapojil vodu a elektřinu. Jak to víš ty." Zeptala jsem se, ale její rádoby andělský pohled mi sám o sobě poskytl odpověď.,, Aha takže pořád posloucháš za dveřmi."

Marry na mě jen nevině vyplázla jazyk a začala mi rvát tašku z ruky.,, Pomůžu ti určitě si unavená, zavezu tě domů, ale předtím snad neodmítneš hranolky a hamburgr zvu tě."

,, Proč?"

,, Blázne jeden." Zachichotala se Marry.,, Byla jsi tři roky pryč musím mi všechno říct, čím začít, třeba ne, už vím nějaký kluk že jo."



Nakonec začala povídat ona. Moc jsem jí neposlouchala jen sem tam přikývla. Moc společného toho nemáme. Znala jsem ji jen chvíli, vlastně si na ni moc nepamatuji.. Můj otec je archeolog a s mámou cestovaly po nejrůznějších vykopávkách, až když jsem se narodila konečně se usadili. Otec začal vyučovat historii na zdejší univerzitě a máma se o mě starala v malém domku na úplném kraji města. Byla jsem malá, takže si ji nepamatuji. Když mi bylo devět, když měla smrtelnou autonehodu. Táta potom přijal grant od univerzity a odjeli jsme na vykopávky. Nejdříve čtyři roky na malém místě kousek od Bosporu a nakonec jsme skončili na pět let zahrabáni u ústí Nilu. Bylo to krásných pět let. Škoda že to už končí.

,, Posloucháš mě vůbec?" Až teď jsem si všimla že na mne mluví.

,, Jo, promiň trochu jsem se zamyslela. Cos říkala?"

,, Říkám, že by jsme mohli potom někam zajít, je pátek."

Trochu jsem se zamyslela, bylo to sice lákavé, ale nakonec jsem odmítavě zavrtěla hlavou.,, Promiň nějak mi z toho letadla není dobře. Trochu poklidím a půjdu do postele."

,, To je škoda." Posmutně Marry trochu.,, No tak snad příště, pojď zavezu tě domů."

,, Dobře díky." Usmála jsem se na ni a jediné na co jsem už myslela byla jen postel a postel.